Branislav Mikitka,
příběh design-factory.

Nedalo mi, abych se pana Branislava Mikitky nezeptala, jak se k výrobě reklamy kdysi dostal a jaký je jeho příběh.

Jako asi každý student jsem tehdy chtěl zbohatnout nejpozději do dvou let. Studoval jsem tenkrát grafiku a design na střední grafické škole na Hellichově ulici v Praze. Segment reklamy mi přišel jako ten správný obor, v němž bych mohl uplatnit své schopnosti. Měl jsem tehdy štěstí a jeden starý mistr mne zasvětil do způsobu, jak se vytvářely výlohy za první republiky. A tak jsem dostal první zakázku.

Jezdil jsem na motorce s bedničkami barev, výlohu jsem nastříkal pivem a pak polepil alobalem. Sehnal jsem si starý lékařský skalpel a hubkou, kterou jsem doma sebral mamince, jsem nanášel barvu. Roličky alobalu jsem sháněl po celém okrese.  Jen blázen mi tehdy mohl zadat zakázku. Až potom se objevily první fólie. Plotry tehdy ještě nikdo neměl. Koupil jsem si první fólii, na ni jsem přefocoval písmenka a ta pak vyřezával. Když jsem si kupoval svých prvních 5 metrů fólie, byl jsem frajer. Potom mi jeden kamarád vnukl myšlenku, že vše, co potřebuji k výrobě profi reklamy, je laserová tiskárna, plotr a počítač.

Řekl mi, že když mu vyrobím reklamu, tak to bude platit jako akontace a plotr pak budu splácet. Tehdy mi to připadlo jako sen, jen jsem se tenkrát zapomněl zeptat na cenu. Byl jsem v té době úplně naivní. Za tři týdny mi volali, že mi mají plotr nainstalovat. Tak jsem si pronajal prostor o rozloze 200 m2, kde jsem měl jen jeden stůl a jednu židli, a oni přišli. Počítač, laserovou tiskárnu a plotr jsem tehdy viděl poprvé v životě a zároveň jsem pochopil, že s tou pronajatou plochou jsem to neodhadl. Cena akontace tehdy byla 150 tisíc korun a já jsem byl donucen dát bance jako zástavu vinohrad mých rodičů. Když přišly peníze z banky na můj účet – co udělá mladý kluk, když má poprvé na kontě peníze? Ano, koupí si auto, a zase jsem neměl nic.

No prostě začátky byly úsměvné, partyzánské, naivní. Práce s prvním plotrem se nesla v duchu metody pokus-omyl. Zjistil jsem, že zná jen 4 fonty, dalších 20 jsem si musel koupit. Nevěděl jsem, že existuje nějaká přenosová fólie, takže vyřezaná písmenka se zkroutila a slepila. No prostě byl to porod. Dál jsem tedy maloval výklady pivem a splácel a splácel.

Ano, když přišly první velké zakázky, pustil jsem se do nich vždy s nadšením. Klient nemohl mít ani tušení, že jsem zpočátku vůbec netušil, jak můj návrh budeme realizovat. Ale měl jsem štěstí. Dnes jsem obklopen lidmi, kteří si umí s ledasčím poradit, jsou řemeslně zruční a zvládají nejrůznější řemesla.

Děláme stolařinu, podsvětlujeme písmena, všechno, co zakázka vyžaduje. Vzpomínám si například, že když jsme instalovali s Sasazu bar pro Heineken, tak než ho přišli převzít a zapojit, moji lidé už měli všechno vymyšlené, zapojené, všechno svítilo zvláštními světelnými efekty a pípa vytvořila vytoužený omrzlý solitér. Prostě zákazník převzal všechno na klíč.

Zakázka interiérů Samsung tehdy vyžadovala, abychom se pracně naučili vyrábět oblouk a zvládli technologii výroby z plastu, umělého kamene a z dřevěné překližky cestou napařování. Po neúspěších u subdodavatele jsme nakonec vyzkoušeli všechny druhy výroby a všechny nakonec zvládli vlastními technologiemi. Tvar oblouku byl tehdy nejen moje srdeční záležitost, ale měl budoucnost, nadčasovost. Kdo z výrobců dnes může zodpovědně říct, že zvládá výrobu ohýbaného nábytku?

Každá zakázka je pro nás výzvou. Když pro klienta netvoříme přímo jeho vlastní materiál, nátěr, vzor potisku, polepu apod., potom určitě navrhneme jedinečný design. Pracujeme s neobvyklými kombinacemi barev i materiálů, rádi podsvěcujeme, zakládáme si na dokonalých povrchových úpravách.

Naše vizualizace jsou nerozeznatelné od reality. Zúročujeme kumšt z reklamy, obrábění plastů a dřeva. Pro nás je ideálním zákazníkem ten, kdo nepotřebuje ani interiérového architekta, ani reklamní agenturu. Vnášíme tvořivost, nápad, kreativitu a též operativnost.

Právě polepy nás přivedly k myšlence vytvořit další rozměr a 3D efekt pomocí aplikací na zrcadla. Toto spojení materiálu nám v kombinaci se správnou technologií umožňuje vytvářet nejbizarnější kreace v oblasti designu, uchopit zakázku kreativně.

V kombinaci s technologií zahřívání plastu, akrylu nebo umělého kamene a ohýbání přes formy či vakuového tváření se dnes dokážeme pustit do bláznivých projektů, kde, přiznám se, si za spolupráce s našimi architekty a designéry většinu „šijeme přímo na tělo“. Vytváříme tak vize s následnou realizací, a tak se vědomě posouváme, jak jsem už zmínil, k bizarním kouskům tvořivosti a designu.

Práce do Design-Factory přichází dvěma cestami: buď klienti přinesou už hotové vizualizace a technické nákresy od architektů, nebo přijdou pouze s vizí, kterou mají v hlavě. Reálnější podobu prostor získá díky autorským návrhům a tu skutečnou pak v rukou zkušených mistrů z design-factory.

Víme mnoho o materiálech, jak s kterým pracovat, který ohnout za tepla či studena, jak ho nastříkat barvou, experimentujeme s kovem. S architekty si vyměňujeme informace, mladí jsou zapálení pro nové softwary, my zase víme, co s kterým materiálem.

Do tvorby dávame nielen samotný materiál a skúsenosti, ale dokončujeme veci až do posledného aranžmánu. Keď odchádzame, tak po sebe povysávame a všetko funguje. Keď sme robili stánok na zmrzlinu, odchádzali sme, až keď tiekla zo stroja zmrzlina. V predajni techniky sme pozapájali aj vystavené televízory či mobily. V bare po našom odchode už mohlo tiecť pivo, my odchádzame poslední.

Trh dnes veľmi tlačí na cenu. Dlhoročné skúsenosti sa však v cenovej ponuke nedajú napoložkovať. Ľudia porovnávajú ceny na internete a v masových obchodoch, potom čakajú, že sa priblížime k takému číslu. Nám sem dovezú dosky materiálu, plechovky farieb a my v podstate z ničoho robíme hmotu.

Snáď ďalšia generácia pochopí, že skutočná práca má svoju hodnotu. Som však vizionár. Modelovanie plochy do priestoru, skladanie ohybov, to sú oriešky, ktoré sú pre mňa výzvou.